Prezident Xi Jinping dohlíží v Číně na nejbrutálnější a nejrozsáhlejší útlak za mnoho desetiletí. Disidenti jsou umlčováni. Občanské organizace jsou likvidovány, nezávislá novinářská práce už neexistuje. Debaty na internetu jsou oklešťovány. Omezené svobody v Hongkongu jsou zpochybňovány. A pro Ujghury a další turkické muslimy v Xinjiangu vybudoval Peking nejrozsáhlejší dohližitelský systém, jaký na tomto světě existuje, a zároveň vězní více než milion lidí v táborech pro nucenou indoktrinaci.
Prioritou Pekingu je vyhýbat se mezinárodní kritice tohoto hluboce znepokojujícího vývoje. Čína už dlouho cenzuruje to, co smějí lidé říkat na jejím území. Teď se Peking snaží cenzurovat i kritiku po celém světě. Tím nyní stále více ohrožuje celý mezinárodní systém ochraňující práva lidí všude.
Někteří diktátoři a autokraté tento čínský přístup tolerují, protože se jim také nelíbí kritika porušování lidských práv. Jiní jsou prostě korumpováni projekty, jako je čínská iniciativa zvaná Pás a silnice, což je infrastrukturní a investiční program v hodnotě mnoha bilionů dolarů.
Některé evropské vlády se potýkají s hrozbou Pekingu, že jim odepře přístup na čínský trh, který tvoří 16 procent světové ekonomiky. Čínská vláda používá této hrozby jako součást své strategie podle hesla "Rozděl a panuj". Proto je nyní pro členské země Evropské unie zvlášť obtížné dosáhnout ohledně Číny silného konsensu.
Peking učinil hlavním terčem svých útoků Organizaci spojených národů. V Radě OSN pro lidská práva je Čína systematicky v opozici proti každé lidskoprávní iniciativě, která silně kritizuje nějakou konkrétní zemi. V ústředí OSN v New Yorku je čínská vláda rozhodnuta vyhnout se jakékoliv diskusi ohledně jejího chování v Xinjiangu. Generální tajemník OSN Antonio Guterres odmítl veřejně požadovat, aby Čína ukončila masové věznění turkických muslimů.
V Radě bezpečnosti OSN se Čína spojuje s Ruskem a navzájem blokují jakékoliv akce, které mají řešit děsivou situaci v zemích, jako je Sýrie, Myanmar či Venezuela. Peking raději ponechá oběti svému osudu, než aby vytvořil precedens ochrany lidských práv, který by se pak týkal i jeho represivních opatření.
Evropské vlády si čínskou hrozbu globálnímu systému lidských práv začínají uvědomovat. Evropská unie učinila v Radě lidských práv několik důrazných prohlášení ohledně Xinjiangu, včetně jednoho, které se stalo základem pro největší společné vládní prohlášení, jakému Čína kdy čelila. Evropský parlament také systematicky přidává svůj hlas a v prosinci udělil vězněnému uighurskému akademiku Ilhamu Tohtimu prestižní Sacharovovu cenu.
Avšak Evropská unie a její členské země mohou dělat víc. Zaprvé by si evropští vedoucí politikové, kteří se setkávají s čínskými činiteli, měli uvědomit, že jejich automatické spoléhání na tichou diplomacii pro podporu lidských práv nefunguje. Pokud lidé v Číně - hlavní motor změn - neslyší evropské představitele, jejich intervence nemají žádný dopad.
Vlády Evropské unie by také měly zajistit, aby se využívalo periodického dialogu Evropské unie a Číny o lidských právech jako dodatečné příležitosti k řešení otázek práv. Tento periodický dialog by se neměl stávat výmluvou, proč se vyhýbat zmínkám o lidských právech na vysokoprofilových jednáních. Toto je zvlášť důležitá věc nyní, kdy se Německo připravuje na velkou vrcholnou schůzku Evropské unie s Čínou v Lipsku během svého předsednictví Evropské unie v druhé polovině roku 2020.
Evropské vlády by neměly vůči Číně používat dvojí metr. Pokud jsou ochotny pohnat činitele v Myanmaru k odpovědnosti za to, jak týrají muslimy Rohingya, proč nekritizují čínské činitele za to, co ti dělají uighurským muslimům? Pokud kritizují saúdské či ruské úsilí koupit si legitimitu a kamuflovat porušování lidských práv, proč nekritizují podobné praktiky, které používá Čína? Pokud povzbuzují debatu o porušování lidských práv v Izraeli, v Myanmaru či ve Venezuele, proč ne v Číně? Mnoho lidí právem kritizovalo Trumpovu vládu, že děsivým způsobem odděluje na americko-mexické hranici děti od jejich rodičů. Proč nekritizují, že Peking stejným způsobem odděluje děti od rodičů v Xinjiangu?
Závěrem je nutno říci, že evropské vlády by se neměly podrobovat čínské strategii "Rozděl a panuj". Když vlády jednají s Čínou samostatně, často volí mlčení, avšak když se všechny spojí, mocenská rovnováha se změní.
Ideálně by všechny členské státy Evropské unie měly hovořit společně, avšak jediný nesouhlasný postoj může vlivné prohlášení rozdrtit na kaši. V takových případech je lepší koordinovat postoje co největšího množství evropských vlád, které jsou ochotny se pevně postavit proti útokům Pekingu na lidská práva, včetně britské vlády po brexitu. Ano, čínská vláda bude vyhrožovat ekonomickou pomstou, avšak její ekonomika nedokáže bojovat zároveň proti všem.
Kromě toho, Evropa má svou vlastní ekonomickou moc - například by měla trvat na tom, aby všechny podniky zajistily, že jejich dodavatelské řetězce nemají nic společného s obrovským množstvím nucených prací, které nyní provádějí muslimové v Xinjiangu.
Jde o to, že všechy evropské vlády by měly uznat, že je nutné aktivně se postavit proti útoku čínské vlády na mezinárodní systém ochrany lidských práv. Ohroženy jsou desítky let pokroku v této oblasti. Ohrožena je tak i naše budoucnost.
